Ze spaní mě probouzí ještě před budíkem štěkot psů a hluk ulice. Je 5:40 a stejně jako každý den vstávám ke své praxi. Vzbudím Lucku, mou spolubydlící, a vyrážíme společně. U shaly je malá zahrada, kde si každá vybíráme svou lavičku, na kterou usedáme do svého vlastního prostoru. Deset minut. Čas ponořit se do sebe, připravit se na praxi. V 6:30 zvon ohlašuje začátek praxe. Všichni se ubíráme v tichosti, v tichosti rozbalíme své podložky a v tichosti usedáme. Om Asato Ma Sadgamaya…
A tak je to každý den. O víkendu praxe vlastní. Přes den čas pro sebe, čas vše vstřebat a dostatečně odpočívat. Praxe je náročná nejen fyzicky. Miluji ranní zastávky u našeho „kokosáka“. Nikdy bych nevěřila, že mi kokosová voda nahradí kávu, která mi překvapivě vůbec nechybí.
A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Už je to skoro 3 měsíce a někdy mám pocit, že je to mnohem déle, tak strašně dávno. Ještě když jsme se vrátily, vše se zdálo být poměrně snadné. Myslím udržet si to – všechny ty rituály, přístup, zen (jak s oblibou s Marti říkáme). Ale co ta realita všedního dne? Najít si prostor na dvě hodiny praxe každý den je v reálu naprosto nemožné. O času na odpočinek a dostatek prostoru pro sebe ani nemluvím. A tak přišla první krize. …
Co se v Indii určitě změnilo, a to mi zůstává, je přístup k tomu, co dělám a proč to dělám. Takže to není tak, že „musím“, ale protože chci, protože si přeji mít ten čas a praktikovat. A najednou ho nemám. Teda mohla bych ho mít, kdybych vstala ve 4:00 ráno, ale tak daleko ještě nejsem (a pochybuji, že někdy budu J ). I tak se ale snažím vstávat brzy. Protože jinak bych opravdu praxi nestíhala nikdy. Ale co mi nejde, i když si pro to najdu čas? Je to umění vrátit se zpátky nebo se alespoň přiblížit sobě tak, jako tomu bylo v Indii. Je to klišé, ale někdy to stojí opravdu velké úsilí jen být. V ásaně, v sobě, s dechem. A tak je to někdy frustrace. Říkám si, sice jsem vstala, ale stojí to za to, když jsem myslí vlastně úplně jinde? A pak si řeknu, že to za to stojí! Je to stejné jako v meditaci. Někdy tak usednu a třeba na pár minut se mi podaří být v tichu. A to je mi pak krásně. A někdy to zase nejde, vůbec. Ale i to už beru jako součást.
Myslím, že nejdůležitější je, se v tom neztratit. Nesnažit se napasovat jeden měsíc v Indii na život tady. Na rodinu, práci, přátele, mazlíčky, domácnost, koníčky, a to vše, co si běžný den žádá. Je to spíš o tom, určit si, co je důležité a co ne. Mně to pomáhá. Pomáhá mi to žít život tady s tím malým semínkem zasetým v Indii.
A když to člověk pustí, tu urputnost něčeho se držet, lpět, tak pak najednou, jako by to bylo mnohem snazší, jako by se to prostě dělo, bez toho velkého úsilí. A protože tu žádný „kokosák“ s kokosem za 8 korun není, tak zase piju kávu, trochu J Je to prostě rituál, a ty já mám ráda. A stále to cítím, tu energii Indie. A pokaždé, když si vzpomenu, je mi krásně. Někdy pláču. Ne steskem, ale vděčností za to co bylo a za to co zůstalo.
Pavla